Smutný konec veselého sněhuláka

Medvídci si letos postavili veselého sněhuláka, který vypadal jako ufounek.
Lucinka jim z kuchyně půjčila různé náčiní, spirály z hnětače, metlu ze šlehače,
takže sněhulák měl speciální anténky, aby mohl vysílat a přijímat signály ze svojí planety.

Bohužel však brzo přišla obleva a sněhulák začal tát.
Nejdřív mu upadl jeho trychtýřovitý nosík, potom očíčko,
a pak mu začaly odpadávat knoflíky.

Tady už se chystá odpadnout i druhé očíčko.

V noci mu upadla jedna anténka a začaly mu roztávat ručičky, takže už sotva udržel klacek.

Ráno už byl chudák celý nakřivo, hlavičku opřenou o klacek...

Odpoledne už nikde okolo nebyl ani kousek sněhu, v rádiu hlásili teplé počasí,
tak sněhulák zahodil klacek a začal přemýšlet o sebevraždě, že skočí z terasy dolů,
aby ukončil to svoje trápení, protože takové postupné několikadenní tání,
to je tuze nepříjemná věc, to si ani nedovedete představit, když jste nikdy nebyli sněhulákem.

A pak v jednu chvíli... SKOČIL

A dole pod schodama z něj zbyla jen hrouda sněhu...

"Pá pá, sněhuláčku," volali medvídci, "my si tě za rok zase postavíme!"


Tady by se měla zobrazovat sekce odkazů na další medvídkovy příběhy (pokud funguje javascript).